Jakub Tajovský je magisterským absolventem Ateliér malířství Petra Kvíčaly – AM3 a současným doktorandským studentem brněnské FaVU. Formální a obsahové složky Jakubovy tvorby podléhají teorii tzv. „Asociativního pseudorealismu.“ Tato teorie Jakubovi umožňuje využívat asociativní sílu a pohybovat se tak někde mezi post-humánní abstrakcí a realismem. Formálně se Jakub Tajovský snaží pomocí práce s médiem obrazu a instalace o napodobení média malby za využití odlišných DIY postupů a materiálů. Efekt, kterého poté Jakub za užití teorie a osobně-specifických technik dosahuje, balancuje na hranici znázorňování virtuálního a reálného. Klíčovým pro malby a objekty se tak stává moment, kdy virtuální obrazy a objekty vstupují do stavů fyzických a naopak.

Výstava pro Galerii 209 s názvem Eye Trap je součástí cyklu výstav Syntetická krajina. Krajina je v tomto cyklu pojímána jako prostředí ve kterém se pohybujeme virtuálně i fyzicky a vidíme ho v pravidelných úhlech díky přijetí osvědčené perspektivy. Syntetická krajina je vizuální polemikou o pohledu na krajinu, který je jen dost vzácně bezprostřední. Jednotící plocha malby, odděluje pohled od těla pozorovatele. V odstupu je binokulární, lineární perspektiva pokřivena a přizpůsobena tekuté povaze konstitučních prvků malířského obrazu a produkčních nástrojů rendrujících iluze přímých zkušeností.

Dvojici českých umělkyň Radku Bodzewicz a Karolínu Klimešovou zastoupenou na výstavě pro Galerii 209 spojuje krom absolventství pražské AVU také specifické obsahové a formální uchopení vlastní tvorby. První z dvojice, Karolína Klimešová, si udržuje svoji osobitost především výběrem a použitím nekonvenčního materiálu jako je krepový papír nebo jasné odstíny florálních barev evokující rozkvetlou zahradu. Tento vodou upravený materiál používá Karolína Klimešová přímo na plátně nebo též jako svébytné objekty umístěné v prostoru. Druhá umělkyně Radka Bodzewicz se ve své tvorbě věnuje kombinovaným technikám práce v tradičním médiu malířského plátna. Výsledné práce Radky Doubravové se svou kombinací abstraktní symetrie a figurace často pohybují někde mezi plátny Hieronyma Bosche a projektivními testy psychologa Hermanna Rorschacha.

Současný výstavní projekt Eden je momentem, kdy se spolu tyto umělkyně poprvé setkají v Galerii 209. To, co obě spojuje, je intuitivní proces tvorby po vzoru přírodních principů, barev a struktur, téma vzniku a rozrůstání a formálně pak práce se samovolnou procesuálností v kombinaci s jejich uměleckými zásahy. Tyto spojující prvky se naplno rozvinou ve vzájemném dialogu s tématem Rajské zahrady, příznačným pro tvorbu obou umělkyň.

Zita Elznic je studentka Ateliér Malířství 2 FaVU pod vedením Luďka Rathouského. Navzdory jejímu studijnímu zaměření se však její práce pohybují krom malby také v řadě různých médií jako je tisk, instalace, video nebo koláž. Inspiraci pro své práce čerpá Zita Elznic převážně ve svém okolí. Lze tak usoudit z estetiky jejích uměleckých prací, v kterých lze vyčíst jemné narážky, nebo citace českého kulturního prostředí současnosti.

Důsledky fenoménu gastronomie jako nestárnoucí a nevyčerpatelné součásti kultury a současného trendu jsou hlavním tématem autorčiny výstavy Víc než dost pro Galerii 209. To, co Zita Elznic zpracovává ve své práci pro výstavu, však není gastronomie jako taková a její líbivá mediální prezentace v podobě televizních show, ale celá řada vztahů od samotného napojení na masný průmysl přes konzumní trendy až k fenoménům jako je například průmyslový rybolov. Podstatou autorčina zájmu je pak celkové zamyšlení nad vztahem průmyslu a života. V rámci výstavy Víc než dost ale pokládá Zita Elznic otázky týkající se především hodnoty života jako objektu průmyslového zpracování.

bryscejn.png

Raiders from the Interspace

Raiders from the interspace, prostor j zmraženou scénou prvního kontaktu, vzduchem je cítit pocit odhalení a vpád. Neznámé entity a časoprostorové brány. Černé díry, anulující prostor za obrazem, červy vylézající z podivných otvorů, vzniklých neznámo kdy, čas je relativní, bojiště se stává místem pro kapitulaci…. Vše je ztraceno, již jsou zde……„RAIDERS FROM THE INTERSPACE“

Název, odkazující k pokleslosti kultury béčkových filmů, z kraje osmdesátých let, kooperující s estetiku neznámé „Worms“ entity. Plátna vytvořená obsesivně umanutou technikou, balancující na hraně kyborgsko_organické propojenosti autistického jedince. Plátna přeplněná informacemi natolik, že v nich vzniká deziluze prostoru, posměšek na nedokonalost lidské zorničky, stejně jako objektivu, technologického prodloužení lidského oka. Výjev čárového kódu, napsaného programovacím jazykem lidské ruky. Inklinace k neznámu, k hrozbě pocházející kdesi z prázdnoty vesmíru, okamžik prozření, okamžik invaze…………….“RAIDERS FROM THE INTERSPACE“

Instalace jako interstellar space na rozhraní Blenderu, člověk se bojí na něco stoupnout. Někdo a něco se ztratí, lidská rasa vystřízlivý a oni přijdou………“RAIDERS FROM THE INTERSPACE“

Tomáš Bryscejn je absolventem ateliéru malby na pražské UMPRUM pod vedením Jiřího Černického a Marka Meduny, kde rovněž pokračuje v magisterském studijním programu. Absolvoval stáže na Universität für angewandte Kunst ve Vídni a v ateliéru sochařství na UMPRUM pod vedením Dominika Langa a Edith Jeřábkové. V současnosti je Tomáš stážistou v ateliéru Josefa Bolfa na pražské AVU.

Text: Tomáš Bryscejn/Filip Halas

16_web17_web18_web19_web05_web01_web07_web10_web14_web15_web11_web12_web08_web09_web06_web03_web02_web

Foto: Polina Davydenko

larareichmann.png

19 242 Stones

Výstava 19 242 stones (počet hraničních kamenů na slovinských hranicích) sestává ze dvou prací autorky Lary Reichmann (videa Scribing bordersa video instalace How to take car of boundary smarks?)zabývajících se otázkami ohraničení teritorií, jak jsou jejich hranice konstruovány, kdo je determinuje a jakou roli hrají v naší společnosti a každodenním životě. Hranice mohou být manifestovány fyzickou formou, nebo existují pouze virtuálně na papíře, zapsány v územním registru, zakresleny na mapě, v naší mysli. Ať už materializovány nebo dematerializovány, vždy vytváří oddělení mezi vnitřním a vnějším, naším a cizím, a tak nám umožňují přemýšlet o prostoru (osobním, veřejném, národním), který obýváme. Tento druh hranic není nikdy prostorový fakt se sociologickými konsekvencemi, ale sociologický fakt, který se formuje prostorově. Hraniční linie se oproti tomu skládají z geografických, národních a politických hranic, které se většinou nepřekrývají a vytvářejí tak dynamické vztahy na pomezí.

Ve videu Scribing borders autorka filmuje svůj průchod lesem při hledání hranice mezi Slovinskem a Itálií, která je sama o sobě kartografickým, politickým a právním faktem, nijak se krom hraničních kamenů neprojevujícím ve fyzickém prostředí. S pomocí GPS tak sleduje hraniční linii a zároveň ji přestupuje, křižuje od jedné strany linie k druhé. Dokumentace této chůze je kombinována se čtyřmi otázkami zodpovězenými zdánlivě nahodilými »nalezenými záběry« pro poskytnutí co nejpřesnější odpovědi rozšiřující představu, co znamená akce ohraničení nebo její absence či zrušení. Autorka pokračuje v reflexi vnímání hranic ve své videoinstalaciHow to take care of boundary marks?sestávající zesady tří videí a textu. V druhém videu sledujeme autorku a její postup při čištění hraniční značky. Celkový akt čištění je jednoduchým a doslovným překladem/porozuměním termínu »starat se o« tyto národní objekty a dualitu mezi jejich fyzickým vzhledem a symbolickým významem, který zastávají. Text doprovázející videozáznam tak funguje jako výčet pravidel, dále zahrnuje odkazy na příběhy o hrdinech slovinského folkloru (Martin Krpan, Peter Klepec, King Matjaž), sleduje způsob, jakým jsou tyto reálie zakořeněny v kultuře a vědomí, jakým způsobem je do kultury integrujeme prostřednictvím vzdělávacího systému a každodenního života, kterým opět vytváříme další typ hranice.

Všechny formy hranic se tak neprotínají v jedné linii, i když tak mohou být prezentovány. Lara Reichmann zkouší ukázat tento rozpor a nestabilitu zapsaných/zakreslených hranic. Hranice jako koncept a sociální konstrukt, který se jeví faktickým, ale nemusí být ve skutečnosti nutně absolutním.

Lara Reichmann je absolventkou sochařského ateliéru Academy of Fine Arts and Design v Ljubljani pod vedením Jože Barši. V současné době studuje v ateliéru TransArts-Transdisziplinäre Kunst na Universität für angewandte Kunst ve Vídni pod vedením Nity Tando.

Text: Filip Halas/Lara Reichmann

DSC_0130DSC_0141DSC_0151DSC_0147DSC_0186DSC_0182DSC_0201DSC_0200DSC_0193DSC_0175DSC_0191DSC_0136

Foto: Aneta Marková

New Rain

Anita Somrová je umělkyní tvořící napříč širokou škálou médií jako jsou video, na které rovněž zachycuje svoje osobité performance, práce s nalezenými fotografiemi nebo textilní instalace. Formálně pracuje nejčastěji s převzatým materiálem, který posléze postprodukčně nebo přímo fyzicky upravuje. Inspirací pro její tvorbu jsou často fetiše luxusního zboží a značek, reklamní estetika a současné popkulturní trendy společně s idoly globálního showbyznysu a tématikou fluidity těl. V rámci výstavy pro Galerii 209 představí komplexní site-specific instalaci tematizující různými mediálními prostředky environmentální krizi, alternativní možnosti koexistence a rave kulturu jako alternativní zónu pro návštěvníky galerie, studenty FaVU a mimo lidské aktéry queer utopie.

 

Anita Somrová je absolventkou ateliéru video na brněnské FaVU pod vedením Martina Zet.

Dále se autorka v současné době věnuje kurátorské praxi v galerijním a muzejním prostoru.

Text: Filip Halas

newrain_text

DSC_0067DSC_0028DSC_0027DSC_0011DSC_0004DSC_0006DSC_0035DSC_0048DSC_0054DSC_0060DSC_0078DSC_0076DSC_0070DSC_0082DSC_0100DSC_0089DSC_0095DSC_0103DSC_0112DSC_0105DSC_0111DSC_0110

Foto: Aneta Marková

klaudiehlavata.png

Je mi líto tvého těla

Klaudie Hlavatá představuje na své výstavě v Galerii 209 sérii maleb na papíře kombinovaných s kolážemi. K čemu odkazují, čím jsou a proč mají tak dlouhé ruce?

Klaudie vychází ze ranných zkušeností institucionální léčby a pamatuje si, jaká starost je v nemocnicích věnována tělesné schránce, ale pouze schránce jako takové – traumatizovaná mysl se tak snaží bouřit se proti svému vlastnímu tělu, na něž žárlí… Autorka tak vynalézá koláže jako prostředky odvetné hry, shromažďujíce své dětské fotky i anonymní těla instagramu, které digitálně upravuje, tiskne, vlepuje a domalovává. Výsledkem je monumentální, vitrážovitě působící instalace. Vitráž zmiňuji nejen kvůli vertikálnosti celé kompozice, upomínající okna gotických katedrál. Vitrážovitě působí kompoziční rozdělení plochy na barevné fazety a přechody, vlepované kusy a celé dělení mezi nimi. Kolážovitost, vitráže a výrazná barevnost pak zdálky připomíná dílo Henriho Matisse. Toho starého Henriho Matisse, který však již není spokojený se svým ochrnutým tělem a jako jeho současník, surrealistický dramatik a básník Antonin Artaud sní ze svého vozíčkového křesla o Těle bez orgánů, bouřícího se proti vlastní organizaci a sní se stát nediferencovaným vejcem plného toků intenzit a možností.

Nedostačující tělo se tak stává bitevním polem, které je pojímáno zcela jinak než u trans-lidí procházející chirurgickou změnou pohlaví s jejich dysforickými úzkostmi, když pobývají tělo v přechodu z jedné identity do druhé. Je i jiným bitevním polem, než v jaké doufají trans-humanističtí tech vizionáři, kteří doufají v kyborgská těla s implantáty zostřující naše smysly a uploadující naši mysl na externí úložiště. Není to utopické Stellarcovo tělo, na němž pěstuje třetí ucho a staví si robotickou ruku. Je to spíše něco na způsob lidské stonožky, ale spíše lidského sekáče rodu pavoukovců.

Imaginárně sešité a pospojované ruce, přesně tak, aby se kroutili a prohýbaly v zájmu celkové kompozice plochy. Různě roztažená a pokroucená těla slisovaná do plochy obrazu, s výraznými konturami a nevtíravou dekorativností nám dávají prostor na odehrání si aspoň malých, soukromých zápasů o tělo. Tam, kde se neodehrávají velké a důležité bitvy se odehrájí ty malé s cínovými vojáčky, tanky na hraní, které jsou plné nadšení, intenzity a stávání-se-hracím-polem.

Klaudie Hlavatá minulý rok absolvovala Ateliér malby II Vladimíra Skrepla.

Kurátor: Jozef Mrva

DSC_0116DSC_0088DSC_0063DSC_0025DSC_0117DSC_0069DSC_0054DSC_0112DSC_0095

Foto: Aneta Marková

simon.png

Poem to a Horse

Malovat o světabolech je jako recitovat básně koňům. Jedinou použitelnou zbraní pro úporný boj o nepropadnutí nihilismu je humor.

Vtip je především nástroj. Tento nástroj slouží jako izolace od temnoty vážnosti a bolavých skutečností. Jako taková je však ona izolace pouze další vrstvou, kterou nelze oddělit od izolovaného. Nejedná se o neutrální prvek z jiné hmoty uměle dodaný. Je vytvořena ze stejné tkáně jako temnota, proto pozorný posluchač dokáže odhalit, co vtip zastírá.

Vtip z pozice vypravěče má často funkci odpoutat pozornost posluchače, na druhou stranu. Pokud se však, jakožto posluchač, zaposloucháme bedlivě a udržíme si pozornost, ukáže nám takový vtip zvláštní zákruty labyrintu lidství ve vši vážnosti. Tehdy se vtip stává výpovědí. Výpovědí, která v kontrastu s kýženou humorností může vykrystalizovat až v patos.

Žít vtip je patetické, ale žít bez vtipu je vtip sám o sobě. Možná celý život obnáší především poctivé a usilovné balancování nad propastmi seriózna a humoru. Může existovat dobrý stand-up bez antidepresiv?

Kurátorka: BcA. Linda Vondrová

 

Foto Poem to a Horse a Control_C : Tomáš Plachký

532168119121313_a171816151420232221

marketafilipova.png

Proč ne?

„Proč ne?“ je odpověď, která je sama otázkou, použitou jako obranu proti původní, většinou dost skepticky položené otázce. Je to jakési přitakání spontaneitě a potenciálu, který se nabízí tomu, kdo se chce podniknout něco zdánlivě nesmyslné, bez jasně rozklíčovatelného výsledku. Na co musí Markéta Filipová odpovídat Proč ne? Odpověď bychom měli hledat v bližším sledování její tvůrčí dráhy a v jejich zájmech. Markéta Filipová se dlouhodobě zajímá o archeologii, kterou chvílemi též vedle FaVU studovala, ale nedokončila. Série jejich prací z dob studií sledovaly často vztah jednotlivce a historické epochy – jeden semestr malovala osoby ukrývající se v pravěkých jeskyních, ohně které si zapalovali, teplo a bezpečí, které v těchto dobách hledali. Další semestr toto téma pozměnila a epocha, ke které se Markéta a osoby na jejich plátnech vztahovaly, bylo antické Řecko. Diplomovou práci, kterou završila svoje studium v Galerii mladých, se jmenovala Dějinné sebevědomí. Tento název nám společně se zájmem o archeologii může dát porozumět způsobům, jak se vztahuje k vnímání času: jakoby hledala jakousi mentální konexi, hluboké porozumění a soucit k uplynulým epochám a jejich obyvatelům.

Když poodstoupíme a zaměříme se na objekty zpodobněné na této výstavě, můžeme je též dát do vztahu s jejím zájmem o fenomény ležící mimo náš čas. Tento nečasový zájem je potencionálně extrémně široký, protože náš vlastní čas je velmi omezený v porovnání s propastmi historického i ahistorického času. Do naší zkušenosti a kultury se vejdou události a fenomény staré maximálně 100 let, pak graduálně ztrácí relevanci k současnosti. Lidské dějiny jsou zaznamenané zhruba po 10 000 let taktéž se sestupnou tendencí spolehlivosti a ověřitelnosti. Lidský druh jako takový je starý cca 1 000 000 let. Pokud však odhlédneme od lidského druhu, který je vázaný omezenou délkou života, lze vypracovat dějiny jiných druhů, věcí a fenoménů? Jak univerzální můžou být dějiny? Markéta Filipová tuto archeologicko paleontologickou-kosmologickou otázku dovádí do extrému a pokouší se sestavit dějiny všeho. Tato snaha je samozřejmě vzhledem k nesouměřitelným časovým podmínkám rozličných druhů, objektů a fenoménů navždy nesplnitelná, ale podstatný je onen universalistický záměr a zájem.

Tato výstava vzhledem k dějinám všeho sleduje dějiny vesmíru, potažmo naší sluneční soustavy. Na vystavených obrazech jsou zpodobněny planety a tváře a ruce, které je drží a vztahují se k nim, jako by je hladily a opečovávaly, jednotlivá plátna byla vyhotovována s ohledem na dostupné znalosti o jednotlivých planetách – největší plátno zachycuje Venuši a je jakousi subjektivní koláží prvků, faktů a interpretací archetypů. Kde je péče, tam je i zájem o vyprávění opečovávaných subjektů – vše o co se pečuje se stává subjektem. Lze zachytit orální historii těchto subjektů a k čemu nám to pomůže? Tato otázka nás pálí zvlášť v době, kdy musíme vynalézt způsoby, jak žít a umírat na poškozené planetě. Abychom přežili, neměly by dějiny být psány pouze vítězi, opravdové dějiny by měly být dějinami všech a všeho.

Výstava je tedy pokusem o vytvoření utopických dějin všeho, nebo jejich nástřelem, úvodem či prvním dílem. Ale opravdu je první? A proč se o něco tak nesmyslného nikdy nedokončitelného vůbec snažit? Odpověď Markéty Filipové je „Proč ne?“

Markéta Filipová je absolventkou FaVU, prošla Ateliérem malby III Petra Kvíčaly a Ateliérem malby II Luďka Rathouského a působí též v umělecké skupině Communite Fresca.

Kurátor: Jozef Mrva

Foto: vernisáž – Tomáš Plachký, instalace – Aneta Marková

51012311468129

sarkakoudelova.png

HIYSTOERY

V návaznosti na téma výstavy rozvíjí Šárka Koudelová motiv svých předchozích děl. Posouvá se přitom dál v přemýšlení o hranicích a historii ve vztahu k prostoru. Čas a prostor jsou tu propleteny v pojmech identity, paměti, místa a jejich interpretace. Konkrétní místo a čas sice Šárka neudává, nicméně vzhledem k její předchozí tvorbě se zdá, že se pohybujeme kdesi na poušti mezi Západním břehem a Jordánskem. Tedy právě v místech, která patří těm, kteří byli vyhnáni odjinud a teď vyhánějí ty, jimž patřila půda poslední dva tisíce let. Tam, kde se vrství dějinné stopy jedna na druhou. Tam, kde se stále ještě argumentuje historií, právem na půdu a především silou. Je tedy otázkou, zda jde o hysterickou obranu vlastní interpretace historie, nebo nám spíš sama historie vrací úder za to, že jsme zapomněli na některé podstatné momenty. Jenže kdo je „my“ a kdo „oni“?

Na rozdíl od času není historie relativní – události se staly nebo nestaly (bitvy, osobnosti, paláce, povstání) – problém samozřejmě nastává ve chvíli, kdy vytváříme své dějiny. Právě až interpretace je relativní: Vztahuje se totiž vždy k něčemu/ někomu a to právě určitým úhlem pohledu, což ve výsledku často spoluurčuje, kdo a co bude zapomenuto. Kdo bude vítěz a kdo poražený.

Nedávno zesnulý teoretik vizuální kultury John Berger zařadil do knížky Landscapes (2016) esej o důležitosti kamenů. Vychází ze své návštěvy Ramalláhu a popisuje právě složité politicko-sociální momenty regionu palestinských území a vztah místních lidí k času a prostoru. Nad Bergerovým textem mě napadlo, že jej díla Šárky Koudelové skvěle doplňují. Zdůraznění perspektivy, která je kromě textu v obrazech hlavním narativním prvkem, vstupuje v HIYSTOERY do hry ještě pozice pozorovatele. Tedy zdánlivě nestranného zúčastněného, který ale už ve chvíli, kdy si čte doprovodný text, ví, kde je a na čí straně stojí. A tak není nikdy zcela nestranný. To je nevyhnutelné a v pořádku – jde jen o to, být si toho vědom. Berger naznačuje (ač nevyslovuje) otázku: Je možné reprodukovat, interpretovat a sdílet události, které zakládají identitu každého jednotlivého člověka, bez pocitu vetřelce? Bez tušení nepatřičnosti? A jak vyprávět takové příběhy bez hysterie?

Anežka Bartlová

Foto: vernisáž – Tomáš Plachký, instalace – Aneta Marková

s_4s_7s_1s_2DSC_0896s_6s_8DSC_0853DSC_0864DSC_0871DSC_0883