16-5-17_Martina Růžičková / Polyamory Design Unit

Polyamory Design Unit

Si šťastným článkom nukleárnej rodiny? Vytvára status quo, i keď je ako koncept relatívne mladá. Pojmy zadržiavajú veci v nehybnosti. Vymenila by si individuálne istoty za kolektívne práva? Spomenieš si na poslednú redefiníciu ľudských práv? Cítiš sa byť človekom? S akým druhom organizmov sa najviac stotožňuješ? Akému zvieraťu sa najviac podobáš? Ktorou rastlinou si? Si globálnym občanom? Za ktorý živočíšny druh by si lobovala? Projektuješ ľudské vlastnosti do neľudských entít? Nazývaš cudzích vlastnými menami? Koľko generácii potrvá proces vývoja umelej inteligencie do jej singulárnej podoby? Si s ním šťastná?

Diplomový projekt Polyamory Design Unit, (ďalej už PDU), skúma možnosti spolupráce odborníkov pôsobiacich na poli umenia, produktového, grafického designu, architektúry a filozofie pri tvorbe špekulatívneho scenára budúcnosti. Spoločne s produktovou designérkou Janou Trundovou, grafickým designérom Šimonom Bařákom, architektom Ondřejom Mohylom a filozofom Lukášom Likavčanom vytváram koncept a štruktúru prezentácie návrhu bytového komplexu pre polyamorické súžitie ľudských a neľudských entít.

Takéto súžitie je realizované za podmienok plnej automatizácie práce a globálnej implementácie nepodmieneného základného príjmu. Tieto vstupné parametre predstavujú veľký emancipačný potenciál, ktorý má schopnosť rekonfigurovať dnešné chápanie konceptu polyamorie, potažmo sietí vzťahov obecne. Polyamoria v nami postulovanej špekulatívnej budúcnosti vychádza z novej normality fluidných identít. Akým spôsobom ale radikálnu tekutosť identít znázorniť, reprezentovať a z akých materiálnych podmienok vychádza? Plná automatizácia veškerej, i intelektuálnej práce, neguje pojem práce ako nutného predpokladu zabezpečenia ľudskej existencie. Sentiment ľudí po práci vytvorí pole pre mnoho rôznych typov reakčných pozíc. Tieto pozície budú reakciou na hegemóniu technologického pokroku umožňujúceho mimo konca nutnej práce i prostetické zdokonaľovanie ľudských tiel, instantnú zmenu pohlavia a vývoj embryí mimo tela rodiča. Pôjde o reakčné pozície ako užívateľské negácie. Môžeme ich pripodobniť, vďaka mnohosti ich foriem a absencii logiky pozdného kapitalizmu, k mikrotrendom bez potenciálu osloviť širšie spektrum populácie. Reakčná pozícia nového typu nevytvorí politiku identity a bude zo svojej podstaty spoločensky neškodná. Ľudia budú fluidne migrovať medzi nekonečným množstvom identít a voľnočasových aktivít.

Umelec sa stáva v mojom poňatí iniciátorom, socialite. Ako umelec disponujem vôľou prekročiť sféru odborného, inštrumentálneho myslenia, hádžem lasom do otvoreného, voľného priestoru smerom k hyperstíciám. Nie je ale možné môj vhľad do ďalších odborných disciplín obviniť z povrchnosti? Sústredený, systematický dialóg a obratne zvolený spôsob komunikácie umožňuje vyhnúť sa negatívnym konotáciám spájaným s termínom umelecký výskum. Experti by mali začať participovať, každý zo svojej autonómnej pozície, na systematickom ničení pozdne kapitalistického spoločenského usporiadania jeho vlastnými prostriedkami. Mali by byť iniciátorom a spolutvorcom platforiem pre myslenie a uskutočňovanie radikálne emancipatórnej budúcnosti. Po dosiahnutí kýžených podmienok fungovania PDU, po absolútnej automatizácii a implementácii neutrálnej technokratickej vlády na globálnej úrovni zostane po odborných disciplínach nekonečné pole expresívnych, citovo zafarbených spôsobov vyjadrenia sa.

Martina Růžičková

Na projektu spolupracovali: Šimon Bařák, Lukáš Likavčan, Marek Lužný, Ondřej Mohyla, Jana Trundová

Foto instalace: Yozhi Yazooma

 

Foto přednášky a performance: Polina Davydenko

3-5-17_Grupa Porno / Staff Only

Staff Only

„Tři levičáci totiž vytvoří čtyři frakce“

– Tomáš Schejbal

V prostoru Galerie 209 vidíme čtyři instalace – enviromenty. Každý enviroment, přístřešek byl vytvořen jedním členem až na prostřední stolek s talířem a třemi vidličkami, který byl sestaven kolektivně z nalezeného odpadu, zbytků materiálu a prachu. Během performance je tento stolek ostřelován zbraněmi, kterými disponuje každý ze stanovišť. Zde se jistě mnohým z nás otevírají vzpomínky na dětské zákopové hry: z narychlo sestavených pozií a bunkrů jsme vedli války proti druhé skupině a házeli po sobě tím co jsme si určili. Rozdělili jsme se do skupin a chtěli jsme ty druhé rozdrtit. Všechny nás spojovalo potěšení ze hry, která byla mírně sadistická, ale byla pro všechny. Tento motiv dětské hry a její proměna do společenských zápasů je základním východiskem pro instalaci a performance Grupy Porno.

Když jsme totiž vyrostli, zjistili jsme, že dělení do skupin neustále existuje, ale existuje na jiné bázi. Vzhledem ke komplexitě lidské společnosti je fragmentace je obrovská. Jsme rozděleni do skupin a společenských tříd, které se od sebe čím dál více vzdalují čím víc o nich zjišťujeme. Ve výsledku tak většinou válčíme proti vágnímu společnému nepříteli, jehož pozici zjednodušujeme, abychom ji mohli snáze napadnout a vymezit se vůči ní. Kdykoliv si myslíme, že s jakýmkoliv kolektivním subjektem tvoříme jednotu, ukáže se, že každý z členů sympatizuje z jiných pohnutek a chce dosáhnout jiného cíle. Konsenzus je bez ve výsledku krajně nemožný. Dalo by se namítnout, že se tato situace týká fragmentované společnosti pozdního liberalismu, který nedůvěřuje kolektivním projektům a celospolečenským imaginacím a akcentuje soutěživý individualismus a konzumerismus. Výrokem o neexistující společnosti Margaret Thatcherová konstatovala smrt společnosti stejně jako Friedrich Nietzsche konstatoval smrt Boha. V uměleckém prostředí je tato propast více než zřejmá: málokomu se chce se sdružovat a tvořit platformu, díky ní lze mít silnější hlas. Je lepší být v ateliéru a budovat si svůj vlastní přístřešek a pálit na pomyslné nepřátelské pozice. Spojenectví se tvoří až proti nepříteli.

Asi nemá smysl se v tomto textu přímo zabývat jednotlivými styly, které vytvořili členové. Je poznat, že každý ze skupiny je individualita a své individuality se nikdo z nich nechce zříkat. Ba naopak: přiznaná individualita jednotlivých členů je zde zdůrazněna a tím je podrobena kritice. To, že každý vyvoří svůj vlastní koutek, ze kterého střílí na pomyslný střed – stín složený ze zbytků materiálu, nalezených odřezků a prachu ilustruje nejen, že nejsme schopni se jako společnost dohodnout. Ilustruje ale i to, že to, na co míříme jsme si v první řadě vyfabrikovali a postavili sami z toho, co jsme nechtěli. Grupa Porno tak redefnují tři mušketýry pro postmodernu: Jeden za jednoho, všichni proti nim.

 

Kurátor: Jozef Mrva

Foto: Tomáš Plachký